páternostery

Bývalá tiskárna Rudého práva

Na Florenci 19/1020, Praha 1 – Nové Město

První vydání deníku Rudé právo vyšlo 21. září 1920, jako reakce na názorové rozdělení sociálních demokratů a komunistů, po jejich bolševizaci. Po roce 1948 došlo ke sloučení komunistického Rudého práva a socialistického Práva lidu, v následující čtyřicetileté éře dosahoval průměrný náklad deníku více než dvou milionů kusů denně. Stal se tak, především zprvu, nejdůležitější složkou masové jednosměrné komunikace vedoucí ideologie.

Na pozemku čp. 1020 stál původně monumentální novorenesanční dům s obrazárnou a luxusními byty devatenáctého století. V roce 1983 byl zbořen, aby uvolnil místo prvnímu domu z velkolepého plánu přestavby celého bloku ulic Na Florenci, kde od čtyřicátých let sídlila redakce ústředního listu strany a ve vnitrobloku jeho tiskárna, již však technicky nevyhovující.

Už od konce padesátých let se uvažovalo s výstavbou nových ústředních tiskových podniků KSČ právě na tomto místě – v centru Prahy a v blízkosti dnešního Masarykova nádraží, na jehož pozemcích mělo vzniknout k tiskovému centru navazující kulturní středisko. Až ke konci let sedmdesátých se ale přistoupilo k projektu přestavění celé východní části ulice Na Florenci, kde moderní objekty měly nahradit i secesní domy hledící na viadukt magistrály a pokračovat i za oběma rohy, tedy směrem k dráze i do ulice Na Poříčí.

Projekt přestavby vypracoval podnik Chemoprojekt, urbanisticko-architektonická koncepce je dílem architekta Miroslava Koukolíka. Ústředním prvkem technické části tiskových závodů je padesátimetrová dvorana, uložená asi deset metrů pod úroveň terénu. K ní navazovaly další prostory: pro uložení papíru, vzduchotechnická strojovna, sklady, energetické centrum, počítač pro sazbu písma a šedesátimetrové separační a expediční centrum, kam zajížděly nákladní automobily a odvážely noviny po celé republice.

Redakce a administrativa byly soustředěny ve východní (tedy směrem k nádraží orientované) osmipatrové budově, která jako hlavní konstrukční prvek využívala smíšený rámový skelet, skládající se ze sloupů, příčníků a stropních panelů, opláštění využívá betonu a tmavého determálního skla. Prostory pro styk s inzerenty a zákazníky byly v přízemí, v poschodí sídlily redakce, střechy měly být podle projektu zatravněné.

Nakonec došlo k výstavbě jen centrální budovy u nádraží a samotné tiskárny uvnitř bloku, navazující objekty se už nikdy nepostavily. I přes mohutnost a nepřehlédnutelnou monstróznost objektu (technologická věž, která z nejvyššího osmého poschodí ještě vysoko vystupuje, končí zhruba ve stejné úrovni, jako je Letenská pláň) je více než polovina veškeré vystavěné plochy soustředěna pod zem, což činilo projekt a i jeho uskutečněné torzo vskutku velkolepým.

Paradoxem bylo, že ač nákladný, reprezentativní, a velkorysý plán se z velké části podařilo realizovat, tak si své slávy mnoho neužil. První výtisk novin z nové tiskárny dostali čtenáři 19. června 1989. O půl roku později už Rudé právo nikoho nezajímalo a ve své podobě hlásné trouby strany a vlády zaniklo. Nastupující deník Právo změnil nejen zaměření a složení redakce, ale i sídlo. Novináři zmizeli, rotačky utichly, objekt dnes patří realitní společnosti, které se ale evidentně nedaří najít nájemníky. Budova je dnes plnější azbestu než nájemníků.

Původní plán komplexu budov počítal hned s několika oběžnými výtahy, nakonec se realizovaly jenom dva. První začíná za vrátnicí „B,“ tedy napravo od hlavního vjezdu do komplexu.

Vyroben byl v roce 1987 Transportou a obsluhuje devět stanic, zajíždí tedy až do osmého patra. V šachtě je dvacet kabinek, zdvih je jeden z nejvyšších v Praze: 34, 70 metrů. Druhý výtah o zdvihu 29, 25 metrů je v nižší budově, umístěné uvnitř bloku za vjezdovým dvorem. Sedmnáct kabin jezdí mezi osmi patry rychlostí 0,3 metrů za sekundu, stejně jako u hlavního páternosteru. Na výrobním štítku s logem Transporty je vyražen rok výroby 1986.

Aktualizace 2011 Celý komplex budov bývalé tiskárny Rudého práva byl několik let nevyužívaný, v roce 2012 pak byl zdemolován. Na jeho místě vyrostlo nákladem investiční skupiny PPF obrovské administrativně-obchodní centrum Florentinum. Oba páternostery tím ukončily svou poměrně krátkou službu pro zajímavý areál s ne příliš šťastným osudem.

Zdroj: Architekt ČSSR (roč. 36, rok 1977), Večerník Praha (červen 1989), Umělecké památky Prahy – Nové Město, Růžena Baťková a kol., Academia 1998, wikipedie.cz

• úvodní stránka
• obecně
• historie
• normy
• bezpečnost
• seznam
• jiné zdroje & odkazy
• o projektu
• napište mi
• návštěvní kniha

archii.cz | CMS timqui.net | © 2005-2008 David Kabele