páternostery

půdou i sklepem projedete bez nebezpečí

Nová radnice – hlavní budova Magistrátu Hl. m. Prahy

Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 Staré Město

Secesní budova Nové radnice na Mariánském náměstí

Dosavadní prostory staré radnice na Staroměstském náměstí se na přelomu devatenáctého a dvacátého století začaly stávat nedostatečnými. Královské hlavní město se bouřlivě rozvíjelo a s tím byla spojena i zvýšená administrativní zátěž na městské orgány.

Asanace Starého Města přinesla k dispozici prostor na místě, kde až do roku 1798 stál románský kostel Sv. Linharta. V roce 1904 vypsala radnice veřejnou architektonickou soutěž na budovu Nové radnice. O dva roky později byl vypracováním projektu pověřen vrcholně secesní architekt Osvald Polívka (autor obchodního domu U Nováků, Obecního domu nebo řady secesních objektů na Václavském náměstí).

Páternoster je umístě v zadním traktu budovy - vchod z prostoru Malého náměstí

Krátce po Polívkově vítězství se ale již muselo přistoupit na změny v jeho projektu, protože se personální i plošné požadavky pražské radnice za jeden rok velmi výrazně zvýšily. „Stavební rada O. Polívka dospěl ku poznání, že výměry ploch stanovených dle dřívějších programů v r. 1906 již neodpovídají potřebám, a agenda úřadů těchto za poslední rok vzrostla, že místo 5 470m2 (dle původního programu) bylo potřeba alespoň 6 792 m2, tedy o 1 322 m2 více,“ píše po postavení budovy časopis Architektonický obzor. Ten také vyčíslil náklady na stavbu na celé 2 miliony a jedno sto tisíc tehdejších korun, z kteréž částky výtahy dosahovaly podílu 56 tisíc korun.

25. května 1908 se začalo se zakládáním staveb, ale už o měsíc později vyslovil Zemský výbor král. Českého námitky k řešení projektu a jeho vazbám na okolí. „Přípisem ze dne 18. prosince 1908 (Zemský výbor) žádá, aby se směr uličky Žatecké změnil, nová budova účinněji rozčleněna, hmota co do půdorysu i co do výšek více rozdělila, výškově omezila a monumentálním budovám sousedním a malebnému svému okolí se přizpůsobila, a jiná úprava čar průčelních se provedla,“ vypočítává požadavky Zemského výboru Architektonický obzor. Pražská rada výtkám vyhověla a plány Nové radnice byly znovu přepracovány.

Unifikovaná socialistická svítidla nad vchodem do kabin

Nová radnice měla sloužit především pro finanční orgány města – zejména berní úřad, kterému byla vyčleněna ústřední velkolepá dvorana se skleněným zastřešením a s lustry od Franty Anýže. Dnes je v těchto prostorách zasedací místnost Zastupitelstva Hlavního města Prahy.

V souboru Umělecké památky Prahy, ze kterého čerpám, se ke stylu práce Osvalda Polívky píše: „V návrhu nové budovy vycházel Polívka vstříc nárokům na členitost jejího rozměrného tělesa, jakož i na „žádanou malebnost.“ V celkovém rázu Polívkovy stavby se spolu sváří výtvarné důsledky progresivního systému s opožděným stylovým cítěním, v němž se – tak jako v jiných Polívkových pracích těchto let – pozoruhodně prolíná výborná znalost dobových prvků s permanentní architektovou zálibou v porušování těchto pravidel. S bizarními rysy tohoto pozdně eklektického přístupu kontrastuje přísný, k modernímu novoklasicismu směřující styl Mařatkovy a do jisté míry i Suchardovy sochařské výzdoby, jejíž hodnota možná převyšuje hodnotu Polívkovy architektonické práce.“

Radniční budova s hlavním vstupem z prostoru Mariánského náměstí je podlouhlého obdelníkového tvaru se zaoblenými nárožími. Půdorys čtyřpatrového bloku tvoří obvodové trakty, které obepínají hlavní dvoranu ve střední části stavby. Do dvorany, která začíná v úrovni prvního podlaží, se vstupuje hlavním schodištěm z ústředního vestibulu.

Fasáda je ze všech stran velmi výrazná, různě členěná risality a osami, v průčelí u hlavního vchodu je význam budovy navíc zdůrazněn vyklenutím vstupu z úrovně okolní fasády; kolem vstupu jsou Suchardovy skulptury.

Budova Nové radnice byla vůbec první v Praze vybavena oběžnými výtahy. Původně zde byly dva, vyrobené Janem Prokopcem, první byl napravo od schodiště do ústřední dvory a druhý obsluhující část budovy naproti zadnímu vchodu.

Architektonický obzor píše: „K vyšším poschodím upraven přístup jednak pokračováním hlavního schodiště tříramenného, jakož i dvouramenným schodištěm vedlejším při zadním vstupu a třemi osobními zdvižemi. Po levé straně hlavního vstupu umístěna osobní zdviž o jedné kabině pro tři osoby o vteřinové rychlosti 700 mm, tlačítkového systému, jenž umožňuje používateli samostatné řízení zdviže.

Při obou vstupech zřízeny jsou dva osobní paternosterové osobní zdviže čili elevátory, každý o 12 otevřených kabinách pro současné zatížení dvěma osobami v každé kabině, o vteřinové rychlosti 250 mm nepřetržitého pohybu, který se dá v případě potřeby k každé kabiny ihned zastaviti. Volný pohyb paternosteru umožňuje bezpečné vstupování a vystupování v každém patře a ochranná bezpečnostní zařízení zaručují naprostou bezpečnost tohoto, pro Prahu nového Dopravního prostředku,“ zdůrazňuje u podrobného popisu oběžného výtahu jeho výsadu pražské novinky Architektonický obzor ve svém článku po postavení Nové radnice.

Dnes už tady funguje jen jeden oběžný výtah a to ten naproti zadnímu vchodu od Malého náměstí. Používá o jednu kabinu víc než původní, tedy třináct, stále ale obsluhuje čtyři podlaží. Byl vyroben na konci sedmdesátých let Transportou v Chrudimi.

Zdroj: Umělecké památky Prahy (Nové Město), Růžena Baťková, Academia 1998, Architektonický obzor (roč. 11, rok 1912)

Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uvedte puvod-Neužívejte komercne-Nezpracovávejte 4.0 Mezinárodní License.